KLDR

Severní Korea – ta hodná, nebo ta zlá?

Severní Korea, oficiálním názvem Korejská lidově demokratická republika, neboli KLDR. Menší východoasijská země na severní části Korejského poloostrova s hlavním městem Pchjongjang.

Severní Korea je slovo skloňované ve všech pádech ve všech médiích, ať už se mluví o lidských právech, kultu osobnosti, nebo o vývoji jaderných zbraní. Přesto se hodně lidí stále ptá „Severní Korea? To je ta zlá?“

Ano, Severní Korea je ta „zlá“. Téměř hermeticky uzavřená země s nejtužším režimem na světě a dědičnou dynastií jedné rodiny. Země, která vyvíjí zbraně hromadného ničení  a  dle výpovědi uprchlíků je testuje na lidech.
Pojmy jako hladomor, výplach mozků či pracovní tábory jsou tu na denním pořádku.

Jak se žije Severokorejcům?

Špatně. Úroveň kvality života se však určuje podle třídy, do které se narodí. Po Korejské válce Kim Ir-sen využil dřívější kastovní systém a aplikoval jej podle míry politické spolehlivosti. Ti nejníže postavení skončili navždy v pracovních táborech. Spodní vrstvy (lidé pocházející z rodin bohatých farmářů, buddhisté, katolíci, odvolaní funkcionáři, přeběhlíci z jihu) mohli žít pouze v klimatických náročnějších částech země. Byli označování jako pulsun – „poskvrněná krev“. Neměli šanci změnit své postavení. Možnost ucházet se o členství ve straně práce byla privilegiem vyšších vrstev společnosti. Nejvyšší vrstva společnosti žije v Pchjongjangu, má možnost studovat na univerzitě a následně pracovat třeba ve státní správě.

Ale ani nejvyšší vrstvy nemají vyhráno. Stačí malá chyba, neloajalita vůči režimu nebo poslech západní hudby. Jakýkoliv úkrok stranou je přísně trestán. Dle výše prohřešku se začíná na sebemrskačských shromáždění a končí v pracovních táborech. A s viníkem to odnese i jeho rodina. A s ní ještě další dvě generace.

Pchjongjang – město duchů, nebo živoucí metropole?

Záleží, z jaké strany se na to díváme. Pro turisty je to spíše město duchů. Živé semafory zde řídí téměř neexistující dopravu, protože auto může mít jen několik vyvolených. Lidé tu mlčky chodí tam a sem, nikdo nemluví, nikdo se nesměje. Obchody slouží spíše jako kulisy pro turisty, málokdo z místních má totiž dostatek peněz na větší nákup. Šedivé domy zejí prázdnotou, dominanta města – hotel Rjugjong – je již od 90. let rozestavěný. V noci se vypíná proud a město se noří do tmy. Jediné, na co dopadá světlo zářivek, je nadživotní portrét Kim Ir-sena.

Pro místní je ale život v Pchjongjangu výhrou. Žijí zde jen ti vyvolení a i přes velká omezení mají alespoň v určitých hodinách elektřinu a teplo, možnost práce, vzdělání i nákupu potravin. A při rozdávání potravinové pomoci jsou mezi prvními, na které se dostane.

Chovej si každý svou krysu

Severní Korea prožila hladomor v letech 1994-1998. V té době se mu říkalo „Namáhavý pochod“ a podle odhadů během něj mohli zemřít až 3 miliony lidí.

Na začátku se začala prodlužovat doba přídělu potravinové pomoci, místo rýže se přidělovala kukuřice, maso bylo cizí slovo a z  jednoho týdne se staly týdny dva, ze dvou týdnů měsíc, až potravinové příděly zmizely úplně.
Vláda prosazovala hesla jako „Chovej si každý svou krysu.“ nebo „Za jedno jídlo denně.“

Jedno jídlo denně bylo ale privilegium, které se téměř nedostávalo ani nejvýše postaveným v hlavním městě. Někteří neviděli jídlo týden i čtrnáct dní. Typickou stravou se stala kůra ze stromů, kořínky, tráva, brouci, hlodavci, nebo ptáci. Tím samozřejmě došlo k naprostému zlikvidování fauny a flóry a počet úmrtí se zvýšil i díky otravám jedovatými rostlinami.
Dle nepodložených důkazů docházelo i ke kanibalismu a vytahování mrtvol z hrobů.

Potravinová pomoc pro největší armádu světa

Byla první slepice, nebo vejce? Stejně neřešitelnou otázku si pokládá svět v případě potravinové pomoci pro Severní Koreu. Posílat, nebo neposílat?

Do KLDR putují tisíce tun rýže a potravin ročně. Měli by pomoci přežít obyvatelům sužovaných neúrodou, záplavami či suchem. Místo toho se k nim ale dostane jen velmi malá část, nebo nic. Veškeré potraviny jdou armádě a vládě.

A zatímco národ hladoví, Kimové si nechávají dovážet ty nejdražší koňaky z Francie, ryby z Japonska, doutníky z Kuby…a další milióny dolarů vkládají do vývoje jaderných zbraní.
Otázka tedy je: přestat posílat potravinovou pomoc úplně a sebrat jídlo i tomu malému procentu obyvatel, ke kterému se dostane? Nebo posílat potravinovou pomoc dál a živit především armádu?

Jak z toho ven?

Těžko. Dostat se ze spárů tohoto šíleného režimu je extrémně složité. Ne však nemožné. Prvním a nejpodstatnějším bodem je uvědomění si, že něco není v pořádku. Není v pořádku žít v zimě, hladu, bez přístupu k informacím, být trestán roky nucených prací v pracovních táborech a nemít možnost vlastního názoru a kritického myšlení.

A právě absence kritického myšlení a absolutní oddanost straně a vůdci je důvodem, proč mnoha lidem nikdy nedojde, v jakém prostředí žijí.

Ti, kteří začnou tušit, že něco není v pořádku mají jedinou možnost. Útěk. Ze Severní Koreje se totiž nedá svobodně vycestovat. I na pohyb mezi městy je potřeba povolení úřadů, cestování do zahraničí není možné.

Takový útěk musí být ale dokonale naplánovaný a může trvat až několik let. Chycený přeběhlík má svůj osud spočítaný. Hodiny výslechů, mučení a poprava. To stejné však čeká i jeho příbuzné. Ty však místo na popravu putují do pracovních táborů.

Až na sever a zase zpět

Cílem každého uprchlíka je dostat se do Jižní Koreje. Po moři to nejde a na souší dělí obě země nejstřeženější hranice světa. Možnosti jsou tedy dvě: Dostat se přes řeku pěšky do Číny, z Číny do Mongolska a z Mongolska letecky do Jižní Koreje. Čína ale chycené uprchlíky do KLDR vrací, proto ani tady nemají jistotu a musí se dlouhé týdny skrývat. Mezitím mohou být, především ženy, prodány jako manželky, prostitutky, nebo servírky a odsouzeny k životu na Bohem zapomenutém místě.

Druhou možností je dostat se do Jihovýchodní Asie, přes Laos do Thajska a odtud do Jižní Koreje. Obě cesty jsou dlouhé, nebezpečné a strastiplné. A také velmi drahé.

Jakou máte rádi barvu?

Když se uprchlík dostane do Jižní Koreje, má vyhráno. Alespoň pro začátek. Je v zemi, odkud ho nikdo na sever nevrátí a má šanci na „normální“ život.

Každý Severokorejec je ale v kapitalistickém světě ufonem. Nikdy nepoužíval kreditní kartu, neumí s počítačem, s telefonem, neumí si najít práci a nemá ani vlastní názor. Vše, co si myslí, má naučeno ze spisů Kim Ir-sena. Jeho představy o světě jsou upravené režimem vtloukajícím svému národu do hlavy nenávist vůči kapitalismu a americkým ďáblům.

Každý Severokorejec je tedy v Jižní Koreji umístěn na několik měsíců do zařízení, kde se všechny tyto nové kapitalistické dovednosti učí. A přetvořit myšlení člověka, který žil i desítky let ve lži, není jednoduché.

Když Yeonmi Park uprchla ze své rodné země dostala v takovém jihokorejském „převýchovném“ zařízení otázku „Jakou barvu máte nejraději?“ Neměla na ni však odpověď. Na její názor a pocity se ji nikdo nikdy neptal a odpověď si nepamatovala ani ze spisů, které se učili ve škole nazpaměť. Svou oblíbenou barvu poznala až po letech života na svobodě. Je to jarní zelená. 

 

Reklamy